Longue période difficile

Ahoj Foxy, 
vím, slibovala jsem ti, že tě vytáhnu dřív než za rok, ale bohužel se tak nestalo. Momentálně se píše leden roku 2023 a stalo se toho více než bych čekala. Momentálně sedím v práci a je chvíle na to, abych ti to shrnula od začátku. Snad na nic nezapomenu a bude ti to dávat smysl. 

Na konci září 2019 jsme se s Giannim domluvili, že půjdu do práce a on zůstane doma s dětmi. Popravdě řečeno mě tím velmi zaskočil, ale po chvíli přemýšlení jsem souhlasila. První týdny byly pro nás všechny 4 velmi náročné, ale zvládli jsme to. Po práci jsem rychle pospíchala domů, abych si s dětmi chvíli užila než půjdou spát. Bylo úžasné vždy vidět jejich pokroky a i když spali chvíli jsem se na ně dívala jak spí. V tu dobu zhruba zavedlo MK školné na školách tak jsme začali pro ty dva mrňousky odkládat pár galeonů měsíčně, aby mohli studovat. 
Ani nevím, kdy přesně se začali objevovat plakáty Regimentu bílé lilie. Jeden jsem si přečetla a hodila jsem to tak nějak za hlavu, protože v tu dobu jsem měla jiné myšlenky a to co se dělo nás nějak neomezovalo. Po Vánocích v Paříži se naše dny vrátili do normálních kolejí. Jednou za čas se objevovali nějaké zprávy od Regimentu, ale stále jsme to nehodlali řešit. 
Někdy na jaře 2020 jsme si koupili stavební parcelu a začali jsme zařizovat všechny lejstra. Když člověk dělá na správě budov tak to jde o trochu snáze a ví co si má vyplnit a co mu ještě chybí.  Náš byt začíná být malý pro tolik lidí a zvířat.
14.července moje nejlepší kamarádka Rachel porodila dvojčata, které pojmenovala Audrey a Roger. Byly nádherní, maličkatí a strašně hodní. Úplně mi to připomnělo ten čas, kdy byla Jol malá. 
Na konci září jsem vyrazili na první rodinnou dovolenou do Hurghady. Děti byli absolutně zlatí a vše zvládli s přehledem. Jeden den jsem vytáhla Gianniho na projížďku na čtyřkolkách po dunách. Popravdě jsem si to taky strašně moc užila a bylo fajn si vyčistit hlavu. Poté co jsme se vrátili tak se od nás děti nechtěli hnout. 

Vrátili jsme se do Paříže, kde byla velká rodinná oslava Beatrice, Paula, Josepha a Bradleyho. Je to moc krásná tradice a vždy se těším ne to jak se rodina setká a můžeme si popovídat o novinkách. 
Mohlo to být někdy po halloweenu, kdy nám oběma přišel dopis z MK, který nás oba šokoval a vše začalo pomalu měnit. Bylo v něm napsáno, že pokud nepodepíše věrnost Regimentu dostaneme výpověď. Stálo nás to hodně prodebatovaných večerů a pár lahví whisky, než jsme to oba nesouhlasně podepsali. Kdyby jsme byli jen sami dva radši bychom odešli z práce než se pod to podepsat. Jenže s ohledem na dva andílky, kteří spali spokojeně v postýlkách jsme to prostě udělali. Naštěstí jsme nedostali brož a nabyli nuceni ji nosit. V práci se situace dost změnila a teď se tam dost v jídelně a všude mluví o Regimentu. Tak jsem si brala jídlo s sebou do kanceláře, abych nemusela s nikým mluvit. 
Celá situace se nadále zhoršovala a to neuniklo ani francouzské části rodiny. Hodně jsme si v tu dobu s nimi psali a ujišťovali se jak na tom jsme. Těsně před začátkem léta se objevili nové vyhlášky MK, které už plně ovládal regiment. Nebylo to dlouhé rozhodování a tak jsme začátkem léta zaklaply kufry a odcestovali jsme do Francie na celý prázdniny. Užili jsme si spoustu oslav a krásných chvil. Poslouchali jsme všichni společně rádio Fénix a byla jsem v tu chvíli ráda, že jsem měla dovolenou, když došlo k napadení MK. Pro Leu asi musel být šok, že chtěli anulovat manželství s mudly. Naštěstí mají spolu dítě a tak se jich to netýká, ale nedokážu si představit jak by to musel být těžké.
Po krásném létě jsme se vrátili domů nastalo něco co jsme si ani nedokázali představit. Začala válka, která nás někdy víc někdy méně dotýkala. Vždy je hrozně zničující slyšet ty zprávy a snažit se být v pohodě kvůli dětem. V práci se pomalu skoro nikdo s nikým nebavil, protože byl strach se o něčem se bavit, kromě počasí.. Začalo se objevovat mnoho plakátů s vyhláškami, za jejich porušení padají tresty. Další rok začali v DV začali psát, že byl odboj rozprášen. Na všech kouzelnických místech jsou vyvěšeny plakáty hledaných osob. Některé osoby jsem znala ještě ze školy a nebo ze stáže. 
Jednoho dne mě překvapili Gianni s dětmi, že mě čekají po práci v atriu. Jen jsem na ně pohlédla a než jsem stihla cokoliv říct, tak jsem v ruce měla civilní oblečení. Skočila jsem se rychle na záchod převléknout a už jsme vyrazili na letiště. Celou dobu byl Gianni tajemný a nechtěl mi nic říct. Když jsme přistáli v Paříži přivítala jsem se s Rachel, Paulem a Josephem. Rachel vypadala stejně zmateně jako já než nám kluci oznámili, že všichni letíme na Bahamy, kde jsme byli společně před 4 lety. Byla jsem hrdá jak děti zvládli tak dlouhý let, který sice skoro celý prospali, ale i když nespali byli hodní a dokázali jsme je zabavit. Stejně jako posledně jsme měli pronajatý kouzelnický stan na okraji pláže. Děti byli nadšené z moře a málem tam vběhli v oblečení. Celý den jsme byli u stanu na pláži a když děti usnuli tak jsme s chůvičkou v ruce vyrazili do blízkého baru, kde pracoval Noah. S tím jsme se seznámili před 4 lety a bylo moc fajn ho zase vidět. Za celý týden našeho pobytu se děti díky Noahovi naučili surfovat. Byla škoda, že se na konci zkazilo počasí a jeden den jsme se nedostali ze stanu kvůli bouřce a silnému dešti. Děti se nám podařilo zabavit a tak nepřevrátili stan vzhůru nohama. Poslední den jsme šli krmit rejnoky, protože se do moře nedalo jít. Slíbili jsme si s Noahem, že příští rok pokud to půjde a finance to dovolí zase přiletíme. 

Ke konci léta se objevili další plakáty hledaných osob MK, ale mezi nim byl i ručně kreslený s portrétem Stuího. Hledá ho Alice, ale bližší informace jak zmizel nemám a v práci se moc vyptávat nemůžu, abych nebyla podezřelá. Alice teď hodně chodí k nám a věnuje čas dětem, aby nemyslela na to všechno.
Začátkem září 2022 začali děti chodit do školky do Prasinek. Jejich první den jsem asi prožívala více než oni a stálo mě to mnoho sil, abych zadržela slzy. Kdy se to stalo, že tak vyrostli a jsou o něco samostatnější? Jsem na ně hrdá a podle paní učitelky to zvládli krásně. Snad se jim tam bude líbit. Každé odpoledne se těším až je vyzvednu a užijeme si všechen ten rodinný čas společně. Jenže začali v práci začali Gi zdržovat co nejdéle a dávali mu více práce. Nevím jestli je to tím, že tam 3 roky nebyl a nebo toho mají opravdu tolik. Začala jsem pozorovat, že večer po práci si občas dá nějakou tu sklenku whisky. Není se co divit návrat do práce v tuhle dobu musí být opravdu náročné. Myslím, že během října se objevili další plakáty s hledanými osobami k nim po Halloweenu přibyli další. Podle toho co jsem viděla jsou to zaměstnanci školy v Bradavicích, některé jsem znala osobně a některé od Stuího z vypravování. Stuí se zatím stále pohřešuje a nic nového se o něm neví. Zkoušíme mu aspoň psát a doufáme, že mu to chodí. Jednoho dne se ozvala Al, že se jí ozval a s tím přišel příval naděje, že se najde.
Co se týká Gianniho změnil se mi před očima pije čím dál častěji a je vidět, že ho ta práce ničí, ale v téhle době není asi dobrý nápad na to měnit zaměstnání. Jednou v opilosti nesrozumitelně mumlá o tom jak maže paměti mudlům. Ničí mě ho takhle vidět a nevědět jam mu z toho pomoci. Snažím se být s ním a být mu oporou jako byl on mě. 

S přicházejícími Vánocemi jsme s dětmi vyzdobili byt a doufali, že mu to trochu pomůže. Nebo jsme napekli cukroví a děti mu to nachystali na talířek a čekali na něj než přijde z práce. Když se dočkali byli spokojené, že si vzal a ochutnal a šli s úsměvem na rtu spát. Poslední dva dna před Vánoci jsem nám oběma zařídila dovolenou a vyrazili jsme vlakem do Paříže. Ubytovali jsme se u Rachel s Paulem a o nejednu láhev whisky později z nás opadl ten všechen nahromaděný stres a bylo na Giannim vidět jak se aspoň trochu uvolnil. Vánoce napříč tomu všemu byly kouzelné a bylo nádherné vidět jak děti oblečené do stejných pyžámek a svetrů čekají na svůj dárek. S radostí v očích trhali balící papír a s pískotem se radovali z nové hračky. Během svátků jsme situaci v Londýně probírali všemi směry a došli jsme k názoru, že minimálně děti necháme u Rachel s Paulem. Druhého ledna ráno jsme dětem museli vysvětlit, že budou bydlet s tetou a strejdou. Samozřejmě že se loučení neobešlo bez slz dětí a později i mého. Ale stihli jsme jim zařídit školku, kam budou chodit společně s Josephem. První dny po návratu do Londýna jsem si telefonovali i s videem, abychom i přes tu dálku byli všichni spolu. Je to hrozně náročné a vždy když telefon odložím z očí mi steče pár slz. Myslím, že i Giannimu děti chybí, ale snaží se být přede mnou statečný. Vím, že je to pro ně lepší a jsou v bezpečí, který bychom jim tady teď momentálně nemohli zaručit. Těším se už teď na Valentýn na který bychom měli jet za nimi pokud to bude možné. 
Snad se ozvu dříve než za tři roky 
Čau Pheo